Představa, že by naše Slunce na noční obloze zářilo strašidelným zeleným svitem, zní jako výjev ze sci-fi filmu nebo halloweenského speciálu. Vědci z britské University of Warwick však zjišťují, že vesmírná realita může být ještě podivnější než fantastické představy popkultury. Podle nejnovějšího výzkumu mohou hvězdy po své smrti získat zcela nepřirozené odstíny – včetně zelené, růžové, tyrkysové nebo sytě žluté. Podmínka je jediná: stvoření známé jako bílý trpaslík se musí proměnit v kosmického kanibala a začít požírat vlastní planetární systém.
Porušení fyzikálního dogmatu o barevné teplotě
Pro astronomy byla barva hvězd po celá staletí spolehlivým ukazatelem jejich povrchové teploty. Tento fyzikální princip funguje stejně jako kus železa v kovářské výhni: chladnější hvězdy vyzařují červené či oranžové světlo, hvězdy s teplotou podobnou nášmu Slunci se jeví jako bílé a ty nejžhavější planou bledě modrým svitem. Astronomická komunita dlouho předpokládala, že se tímto pravidlem takzvaného absolutně černého tělesa řídí i bílí trpaslíci – odhalená a chladnoucí jádra mrtvých hvězd.
Rozsáhlá studie publikovaná v odborném časopise RAS Techniques and Instruments ale ukazuje, že dosavadní představivost vědců byla svázána nedostatečným rozlišením pozorovacích metod. Tým pod vedením astrofyzika Marka Hollandse prokázal, že bílí trpaslíci mohou mít neuvěřitelně pestrou paletu barev, které zcela ignorují klasické termodynamické vztahy mezi teplotou a vlnovou délkou vyzařovaného světla.
Klíčem je extrémní hustota plazmatu
Jak je možné, že mrtvá hvězda dokáže tak zásadním způsobem změnit svou barvu? Odpověď leží v extrémních fyzikálních podmínkách, které na povrchu bílých trpaslíků panují. Když hvězda o hmotnosti Slunce vyčerpá své vodíkové palivo, odhodí vnější vrstvy a její jádro se zhroutí do objektu o velikosti naší Země. Hustota hmoty v tomto pozůstatku dosahuje nepředstavitelných hodnot – je přibližně milionkrát vyšší než hustota fotosféry živého Slunce a odpovídá hustotě vody stlačené do miniaturního objemu.
V takto hustém prostředí, tvořeném především heliovou plazmou, se chemické prvky chovají zcela odlišně než v běžných hvězdných atmosférách. Prvky jako uhlík, vápník nebo sodík začnou pohlcovat a rozptylovat světlo v mnohem širším spektru vlnových délek. A právě v tomto okamžiku vstupuje do hry hvězdný kanibalismus.
Zelený zombie vesmíru: Případ WD J1330+6435
Nejfascinujícím zjištěním celého výzkumu je existence první skutečně zelené hvězdy ve známém vesmíru. Hvězdný objekt s označením WD J1330+6435, který se nachází přibližně 326 světelných let od Země, je chladnoucím bílým trpaslíkem, který v nedávné minulosti začal pohlcovat zbytky svých zbylých kamenných planet a asteroidů.
Tato planetární